V opozici k spektakularizaci současné kultury stále více umělců rezignuje na produkci vlastních děl a místo toho se věnuje uspořádávání a analýze děl cizích. Slouží jim k tomu skutečně nalezené či fiktivní archivy obrazů a textů blízké i vzdálenější minulosti, jejichž archeologií tito umělci doufají přispět k porozumění současnosti. S tématem archeologie se zároveň otevírá celé pole možného zkoumání - nejen ve foucaultovském smyslu archeologie vědění, ale také v pojetí mediálním nebo žánrovém.
280 stran velkého formátu, barevné přílohy, 150 Kč
ARCHEOLOGIE - úvodní text k Labyrint revue číslo 23-24
Umění je plné postav zralých mužů, kteří ztrácejí majetek, důstojnost, občas i život ve snaze znovu se dotknout magického začátku v podobě mladého, "nevinného" těla - Balzakův bankéř Nucingen, Daniel z Houellebecqovy Možnosti ostrova, nymfičkami posedlý Nabokovův Humbert Humbert, případně portréty "pošetilých starců" s dívkou na klíně a Smrtkou v zádech středověkého malířství. Náš zrak se obrací do minulosti, tam, kde se vše projevovalo v prvotní nerozlišenosti, kde jsme postrádali zkušenost, ale ne - slovy Waltera Benjamina - "auru" jedinečnosti. Přeneseno do širšího kontextu: Opakování, mechanická reprodukovatelnost přináší masovou dostupnost, ale za cenu absence jedinečného "tady a teď". Před sto padesáti lety řada Evropanů trpěla autentickou bídou, dnes je většině dostupný neautentický blahobyt. Reakcí je hledání posledních enkláv autentické aury na prahu krajnosti: extrémní sporty, Baudelairovy "umělé ráje", válka a zločin, Bataillovy transgrese.
Proto taková posedlost počátky, nejranější minulostí, návraty. Probírat se pozůstatky, hledat, kým jsme byli, snažit se to rekonstruovat. Zde se při pohledu nazpět, při pokusu znovu uspořádat celek na základě dochovaných fragmentů rodí archeologická metoda. Nejen archeologie jako pečlivá rekonstrukce minulosti, o níž v tomto čísle píše Zdeněk Vašíček a Jan Suk, ačkoliv ani ta by nikdy nevznikla bez silného pocitu nostalgie, bez nutkání hledat kořeny, vystopovat náš zestárlý a unavený svět v ještě zárodečném stavu. Archeologie je také odpovědí na tíhu (anebo nesnesitelnou lehkost) tradice, na hledání nových možností prostřednictvím toho, co už bylo, kterou nabízí postmoderna. Spočívá v hravém a ironickém vědomí, že minulost je archivem, s jehož jednotlivými položkami můžeme pracovat. Postmoderní umění je tak uměním transformace, rekontextualizace, remixu.
Nostalgie, opakování, rekonstrukce, transformace - čtyři možné prameny archeologického přístupu, který se v tomto čísle Labyrint revue pokoušíme - nezbytně fragmentárně, nevyčerpatelně - zachytit. V teoretické části prostřednictvím čtyř provázaných textů, od Benjamina po postmodernistu Hala Fostera. Na počátku je krize tradice, objevení její plurality - a možnosti formování nových tradic. Tam, kde končí Benjaminovy úvahy o filmu a fotografii, pokračuje André Malraux svým konceptem nové tradice, univerzálnější a dostupnější než kdy předtím. Dílo Michela Foucaulta představuje mezník pro každou možnou archeologii přítomnosti. Jeho redefinice dějin myšlení a odvážné tázání vede až na hranici nihilismu, zpochybňuje dosud dominantní ideu humanismu. Svou metodu nazval archeologií vědění, ačkoliv Sartre v jeho případě hovoří přímo o geologii. Na tyto úvahy navazují filmové texty. Autorka eseje o vidění ve Spielbergově Minority Report dotahuje "analogové" úvahy do digitální současnosti: "Film a fotografie sice otřásly režimem vidění a jistotou hodnot stanovených vztahem mezi originálem a kopií, ale až digitální obraz dokonal, co fotografie a film začaly. Digitální obraz koncept fotorealističnosti a indexiality rozleptává." Portrét režiséra-experimentátora Petera Greenawaye (UK) ukazuje na formující vliv filosofie 60. let, ať už v podobě filmových transgresí, nebo úsilím o rekonstrukci vizuálního diskursu 17. století.
