KULTURNÍ REVUE SPOLEČNOST PRO KULTURU tel. +420 224 922 422 LABYRINT@WO.CZ(UKÁZKA)
Z generace meziválečných avantgardistů vždy jaksi vyčníval autor, který sice vzal poetistické a později surrealistické ideály svých souputníků za své, ale který se raději uchyloval k soukromému prožitku než k hlasitým proklamacím. Konstantin Biebl. Jako by se vedle bouřliváckého Nezvala, úderně ideologického Teiga, k sobě i k jiným nekompromisního Štyrského a mezi mnohými dalšími ztrácel. Nenápadný mladý muž s jemnou, takřka chlapeckou tváří, která mu zůstala až do zralého věku, kavárenský host milující a přitahující dámskou společnost, věčný medik, jenž úplného lékařského vzdělání nikdy nedosáhl... Přesto v sobě našel sílu a odhodlání proměnit dětský sen ve skutečnost. Vykonal totiž cestu - slovy Zdeňka Kalisty - "jaké se nikdo z nás, kteří jsme kdysi podlehli kouzlu exotických krajin, neodvážil: až na Jávu..."
Narodil se 26. 2. 1898 ve Slavětíně u Loun. Těch pár let, jimiž svým zrozením předběhl své budoucí spolupracovníky a známé (byl o dva roky starší než Wolker, Nezval či Teige, o jeden než Štyrský) znamenalo pro mladý lidský osud až příliš mnoho. Postavilo totiž mezi něj a jeho přátele zkušenost jednoho tragického dobrodružství: v osmnácti musí Biebl narukovat do rakouské armády a jako člen vladimiřské posádky se zde dozvídá o smrti svého otce, také odvedence, zahynuvšího vlastní rukou na haličské frontě. V roce 1917 skládá v Praze maturitu, brzy se však má stát bezprostředním účastníkem světového válečného konfliktu. Je opět odvelen, tentokrát na Balkán. Upadne do zajetí černohorských komitů, podaří se mu však uprchnout. Z utrpěného zranění se léčí v Sarajevu a do Čech se vrací až po skončení války. Žije pak ve Slavětíně, vypomáhá v zubní ordinaci, kterou jeho matka zdědila po manželovi.
Po časech poznamenaných vojenským drilem a blízkou přítomností smrti (v korespondenci z fronty se zmiňuje o třinácti pochovaných "kolezích") se tak znovu ocitá v prostředí starého rodinného domu, jehož atmosféra se básníkovi již v dětství vepsala do mysli svým hořkosladkým aroma, nerozlučně stmelujícím motivy exotiky a bolesti. V Bieblových autobiografických textech čteme o půvabu otcových sbírek zámořských ptáků a palem, o "rezavé opici z Jávy", která se docela svobodně potulovala domem a občas i po vsi nacházíme v ní však též pasáže o brzkém poznání toho, "co je to utrpení zvířat i lidí, když na pravé zdi mého dětského pokoje hynuli steskem cizokrajní ptáci a levou zdí prosakoval nářek z ordinace, nezvyklý pláč dětí, které nic neprovedly, nebyly trestány, a přece trpěly poznal jsem, co je to vata a krev co je to u ptáků rvát si z těla peří a větřit blízkost ještě nepřítomného neštěstí".
Právě zde se rodí exotický hlas řady pozdějších autorových veršů, pro dobovou literární kritiku občas nepřijatelný, právě zde pramení jeho touha spatřit na vlastní oči kraje, s nimiž se dosud setkával pouze na obrázcích a fotografiích cestopisných magazínů. Počátkem dvacátých let se Biebl seznámí s Jiřím Wolkrem a v roce 1922 s ním odjede na jednoměsíční léčebný pobyt do Dalmácie. Silné přátelské pouto nezůstane bez tvůrčí odezvy. Pod vlivem apologeta proletářské poezie napíše a vydá slavětínský rodák sbírku Cesta k lidem (1923, společně se strýcem A. Rážem), obdobně zaměřenou poetiku lze vysledovat i v jeho dalších básnických knihách Věrný hlas (1924) a Zlom (1925). Čím dál víc však spisovatel směřuje k oproštění básnického výrazu od sociálního poselství jeho doménou se stává poetisticky rozvolněná imaginace a hra s významy i zvukovými kvalitami slov (Zloděj z Bagdadu, 1925 Zlatými řetězy, 1926). Ještě v roce 1925 cestuje do Francie, teprve však zámořská pouť na ostrovy jihovýchodní Asie přinese českému poetismu - který vždy, tu více, tu méně k cizokrajné obraznosti inklinoval - autora, jehož verše jsou podepřeny reálnou cestovatelskou zkušeností.
Finanční náročnost celého podniku pomůže Bieblovi částečně vyřešit záloha na honoráře za slíbené reportáže pro časopis Domov a svět (spisovatel po svém návratu do Čech vskutku otiskne na jeho stránkách kolekci pozoruhodných fotografií doprovozených postřehy a náčrtky budoucích fejetonů), rozhodující měrou přispěje matka. Koncem října 1926 zamává básník na Wilsonově nádraží svým přátelům z okna vlaku mířícího za italským sluncem z janovského přístavu pak už naplánovaná trasa vede jen po vodní hladině. Dočasným útočištěm se má evropskému suchozemci stát miniaturní 366. kajuta na rozkymácené palubě postaršího zaoceánského parníku Yorck. Jeho společnicí je jistá Olga Trunečková, švagrová česko-jávského lékaře Kselíka, který posléze poskytne oběma cestovatelům potřebné zázemí. (Za pozornost stojí, že paní Olga v tropech údajně zůstala natrvalo, a lze se jen dohadovat, zda jí Biebl s elegancí literáta na oplátku "neopustil" již v Janově - vzpomeňme motivu nešťastné Emy, omylem nastoupivší na transatlantik do Ameriky.) Po čtyřech dnech plavby Středozemním mořem loď zakotví u egyptského pobřeží. Z té doby pochází první doklad o inspirativním působení cesty na Bieblův tvůrčí naturel - v půli listopadu odesílá ze Suezu do redakce magazínu Trn báseň nazvanou Co se stane, kterou později - v přepracované verzi a pod titulem V Africe - zařadí i do sbírky S lodí jež dováží čaj a kávu. Putování Rudým mořem a Indickým oceánem trvá dlouhých dvanáct dní. Pak se konečně objeví Cejlon a s ním vysněné tropy. Koncem listopadu je Biebl v Singapuru nalodí se zde na nizozemského Plancia a z jeho paluby vykročí na území západní Jávy. Krátce se zdrží v Batávii, následně vede jeho cesta do Kselíkova domu ve středojávském Semarangu, odkud vykoná několik kratších výletů a kde oslaví i Nový rok 1927. Nějaký čas je též hostem u holandského doktora Kargla v Surabaji na východě Jávy navštíví i řadu dalších míst - Wonosobo, Surakartu...
Počátkem února lze už zastihnout Biebla v Čechách. Souží ho nedostatek tepla, a tak si - jak v dopise oznamuje nakladateli Janskému - přikládá "fest" do kamen a vyrábí "umělé tropické klima", aby se mu "lépe psalo o té Jávě". Od března publikuje v Lidových novinách fejetony, pojmenované Cesta na Jávu, a slibuje, že ze svých textů uspořádá knížku. Tu se však v plné míře projeví vskutku drtivá povaha materiálu, jejž si spisovatel z ostrovů v dojmech a poznámkách přivezl - Jáva se Bieblovi stane doživotní inspirací i doživotním úkolem, širokou paletou témat a obrazů i tíhou nesplaceného dluhu. Na svých cestopisných prózách začíná pracovat zas a znovu, hodlá je dělat "trochu pořádněji", "trochu slušněji", takže nakonec chystanou knihu nikdy nedokončí (Cesta na Jávu, kterou právě držíte v ruce, je rekonstrukcí básníkova záměru - blíže o tom v Ediční poznámce). Jediným splněním nakladatelského závazku se tak stane povídka Plancius (1931), vydaná jako soukromý novoroční tisk.
Se stejnou razancí jako v próze promítlo se jávské dobrodružství též do Bieblovy tvorby básnické. Proslulá sbírka, kterou záhy po návratu do Čech uspořádá, se ke svému inspiračnímu zdroji otevřeně hlásí již samotným titulem: S lodí jež dováží čaj a kávu (1927). Následuje rozměrná skladba - pásmo Nový Ikaros (1929), v jehož hustém, neustále se přelévajícím tematickém toku představují právě motivy z Jávy jednu z významových stálic. Magnetizující zvuky tropické noci či hukot oceánských vln lze zaslechnout též v surrealisticky laděných knihách Nebe peklo ráj (1930) a Zrcadlo noci (1937), byť v posledně jmenovaném případě jsou částečně přehlušeny ohlasy nových cest, jež básník ve třicátých letech vykonal (v roce 1931 odjede krátce po svatbě spolu s manželkou Marií do severní Afriky, opakovaně též pobývá na území bývalé Jugoslávie). Po dvanáctileté odmlce vydaná politicky koncipovaná sbírka Bez obav (1951) se k autorově pobytu na Jávě opět nezastřeně vrací a dojmy z exotického putování nalézáme rovněž v obsáhlé tvorbě z pozůstalosti - řadu básní, reflektujících vysilující boj s bolestivým onemocněním slinivky břišní, které spisovatele koncem čtyřicátých let postihlo, totiž Biebl do své první a současně poslední poválečné knížky nezařadil, neboť se v atmosféře kulturního partajnictví obával nařčení ze "subjektivismu".
Konstantin Biebl zahynul na chorobu dědičně stíhající jeho rod - spáchal sebevraždu. 11. 11. 1951 se vrhl pronásledovaný zdravotními problémy a strachem z všudypřítomných očí komunistické moci z okna svého pražského bytu v ulici Na Výtoni, o den později na následky pádu zemřel. Byl to právě on, kdo nám svou Cestou na Jávu tak podmanivě odhalil vzájemnou blízkost závratného existenčního opojení - a skonu:
"Nemohu domyslit v tomto průvanu tance. Ale moje milenka bývá někdy strašně udýchaná. Kdysi na automobilových závodech jeden závodník přede mnou se zabil. Jedno kolo běželo dál. Jen černoši mají velká kruhová ústa jako pneumatika. Umřel mi strýc, Arnošt Ráž, a narodil se mi synovec Petr. Všechno na světě jde dokola. Když básním, tak tančím. Kdo nedovede dělat kroužky, ať nekouří."
Konstantin Biebl: CESTA NA JÁVU (Labyrint, Praha 2001)
Bieblova proslulá zámořská cesta z přelomu let 1926/27, během níž básník navštívil ostrovy jihovýchodní Asie, sice netrvala déle než čtvrt roku, její skutečný vliv na autorovu osobnost však dalece přesáhl hranice svého časového vymezení, a jednou provždy se tak stal významným inspirativním impulzem, který se - tu více, tu méně explicitně - promítl do celé příští umělcovy tvorby, ať básnické či prozaické. Mezi díla prosycená exotickými zážitky mírou nejvyšší patří bezesporu soubor cestopisných fejetonů Cesta na Jávu, básnická sbírka S lodí jež dováží čaj a kávu a krátká próza Plancius. V knize, kterou vydáváme, jsou všechny tři tituly publikovány společně vůbec poprvé. Vzhledem k tomu, že naším cílem bylo poskytnout čtenáři především ucelené a relativně samostatné umělecké texty, nezahrnujeme do přítomné edice Bieblovy cestopisné reportáže zveřejňované nepravidelně od března 1927 do února 1928 v obrazové revui Domov a svět (lze je chápat spíše jako komentáře k připojeným fotografiím nadto řadu postřehů v nich obsažených básník rozpracoval ve fejetonech Cesty na Jávu) ani nedokončené nebo k textům námi vydávaným variantní autorovy strojopisné materiály uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví (např. fragment nazvaný Makanam Djawa či lyrická próza O Javankách, Číňankách i míšenkách, která se motivicky a zčásti i formulačně blíží jak Planciovi, tak některým číslům Cesty na Jávu).
Jednotlivé texty prozaického cyklu CESTA NA JÁVU začal Biebl psát a tisknout v Lidových novinách záhy po svém návratu do vlasti. První dva, nazvané "Odjezd" a "Ve vlaku", mu vycházejí 6. března 1927 další následují vždy zhruba s týdenní periodicitou. Navzdory záměru uspořádat a vydat ze svých fejetonů celou knihu 2. června téhož roku publikace Cesty na Jávu končí "Cejlonem". Jak dokládá korespondence, důvodem tohoto odmlčení byla básníkova nespokojenost s jejich uměleckou úrovní. Následující pokusy, svědčící o snaze zamýšlený soubor fejetonů dokončit, zůstávají až na výjimky nezveřejněny. Teprve roku 1958 - sedm let po autorově smrti - rekonstruuje Cestu na Jávu Z. K. Slabý, editor Bieblových sebraných spisů, a vydává ji knižně v Československém spisovateli. Kromě textů převzatých z Lidových novin cyklus rozšiřuje o prózy publikované později ("První noc na Jávě", Panorama, r. 26, č. 7-8 "Na hostině mrtvých", sborník Surrealismus, 1936), o práce dochované v pozůstalosti ("O tropických nocích", "Přistání", "Den na Jávě", "Těžko říci, kdo na kom závisí", "Inženýr Baer" vyjma posledně jmenovaného textu, který je jako jediný pojmenován autorem, tituly doplnil Z. K. Slabý) i o relevantní materiály z jiných zdrojů ("První palmu" a "Barbarskou lásku" otiskly v obráceném pořadí pod společným titulem Dvě básně v próze Literární rozhledy, r. 12/1928, č. 6 "Noc ve Wonosobo" a "Kde bychom teď chtěli být" jsou stenografickými záznamy Bieblových rozhlasových přednášek z r. 1935).
V naší edici zachováváme kompoziční uspořádání Cesty na Jávu dle jejího prvního knižního vydání, zahrnuté prózy však podrobujeme textové kritice. Na základě konfrontace fejetonů s příslušnými novinovými a časopiseckými otisky, resp. s rukopisy (a autorskými strojopisy) uloženými v Literárním archivu PNP odstraňujeme tiskové chyby a jiné nedostatky.
Básnická sbírka S LODÍ JEŽ DOVÁŽÍ ČAJ A KÁVU vyšla poprvé v roce 1927 (část textů z jejího úvodního oddílu, nazvaného Začarovaná studánka, však Biebl knižně publikoval již v roce 1926 v rámci bibliofilského tisku Modré stíny, který "pro sebe a své přátele vydal Kamill [sic!] Resler na Král. Vinohradech" ). Vzhledem k faktické nedostupnosti prvního vydání sbírky zvolili jsme za východisko naší publikace její reedici z ledna roku 1928, jež je s vydáním prvním identická. Titul tvořil 37. svazek Fromkova Odeonu, o jeho typografickou úpravu se postaral Karel Teige. Protože je jedním z cílů naší edice dokumentovat tvůrčí proces přetavující cestovatelův postřeh do básnického motivu a exotickou zkušenost do lyrické látky v co možná nejvíce bezprostřední podobě, nepřihlížíme při textologické přípravě Bieblovy poezie k úpravám, které autor u některých svých skladeb v dalších letech učinil. Fakt dvojího identického vydání je nám nepřímým důkazem toho, že v daném čase pokládal básník znění sbírky za definitivní.
Lyrickou prózu PLANCIUS vydalo nakladatelství Sfinx Bohumila Jandy jako soukromý tisk k Novému roku 1931 knihu upravil a kresbou na frontispisu vyzdobil Jindřich Štyrský. Naše edice vychází z tohoto tisku. Text reflektuje autorovu plavbu ze Singapuru na západojávské pobřeží, z hlediska popisovaného dění tedy chronologicky spadá mezi fejetony "O tropických nocích" a "Přistání" z Cesty na Jávu. Délka a kompoziční uspořádání Plancia (členění na jednotlivé kapitolky), jakož i některé shodné motivy a formulace jsou nám však zřetelným dokladem toho, že Biebl tuto prózu považoval za dílo samostatné, a proto ji uvádíme zvlášť.
Jakub SEDLÁČEK (editor)