recenze - Jestli je láska taková, jak o ní píše Biller, skončíme všichni na psychiatrii

Alice Horáčková / iDnes.cz: recenze na knihu Maxima Billera - Obyčejné lásky

Německý spisovatel s pražskými kořeny Maxim Biller (nar. 1960) míní, že současná generace už nemá o čem vyprávět a nic ji nezajímá - s jedinou výjimkou. A tak napsal povídkový soubor Obyčejné lásky.
Jenže spíš než o lásce pojednává o její nemožnosti. "Arieli, zůstaneš tady dnes přes noc?" Stál jsem ve dveřích kuchyně, užasle jsem na ni koukal a v duchu odpovídal ano, ano, ano. "Ne," řekl jsem. "Dobře," řekla. "Dobrou noc, Miriam." "Dobrou noc." Chyběl jsem ti? Nechyběl.
Takový rozhovor vedou v povídce Právo mladých mužů dva bývalí milenci, kteří se milují, ale nedokážou být spolu. Uprostřed těch ledových scén a deptajících dialogů se čtenář často octne jen tak, bez širších souvislostí.
Muž Jordi se třeba několik měsíců těší na návrat své přítelkyně z cesty po Indii, a když ji konečně má doma a dychtivě se ptá, zda jí chyběl, odpoví mu nechyběl. Lze si jen domýšlet, proč a jak je vztah rozklížený a kam se ještě klížit bude, protože povídka končí stejně zvláštně, jako začíná - náhlým přesmyknutím, piruetou v protisměru. Postavy tu říkají něco jiného, než cítí; svádějí, aby o pár minut později odmítly; touží, ale zároveň unikají.

Víc vřelosti, prosím
Jsou to příběhy odcizení, manipulace, předstírání a zraňování, jeden vedle druhého. Jestli takhle skutečně vypadá láska, tak nejspíš brzy skončíme na psychiatrii, jako oběti nevyzpytatelných her a protichůdných manévrů.
Takovému vidění vztahů a citů lze přitakat i vzdorovat, v mnohém jistě odpovídá současné vyprázdněnosti a ztrátě smyslu: příhodnou metaforou jedné povídky jsou dokonale průhledné kanceláře ze skla a hliníku, v nichž jako by se lidé pomalu topili.
Na druhou stranu, čistě literárně, je toho chladu po čase až příliš, stává se monotónní, vypočitatelný, stylistická strohost se dostává za svou krajní mez.
Dokonce i humor, s nímž Biller skvěle pracoval například v prvotině Až budu bohatý a mrtvý (1990, česky 2000), se tu vyskytuje jen ve formě zlé ironie, cynismu. A pokud autor v jednom z textů skládá poklonu slavnému židovskému autorovi Isaacu Bashevisi Singerovi (na jehož Starou lásku může odkazovat titul souboru, v originále Liebe heute, tedy Láska dnes), něčeho podstatného se mu nedostává - lidské vřelosti, soucitu.

Rafinovaný způsob asimilace
Obyčejné lásky jsou teprve druhou knížkou, která v češtině známému spisovateli vychází, nicméně další se už chystají. Kořeny i osudem je Biller světoobčan: Žid a Rus narozený v Praze, žijící v Berlíně a píšící německy, a přece ne úplně německý.
Možná i proto se v Billerových povídkách tolik cestuje, i když svět a židovství (německá minulost, válka v Jugoslávii, izraelsko-palestinský konflikt) se tu na rozdíl od jiných jeho knih promítají zastřeněji, v náznacích. Berlín, Lublaň, Jeruzalém, Krakov či Praha jsou více či méně kulisami, význam mají jen potud, aby dokázaly, že se zklamáním, nejistotou a bolestí zůstává člověk sám všude.
A tak je možná lepší sedět doma a o těch dálkách jen tesknit. Už ve zmíněném debutu autor napsal: "Myslím, že mé váhání svým způsobem odpovídá otcovu, a že jsme tedy, on i já, co do myšlení ještě docela dobří Židé - totiž v tom smyslu, že neustále toužíme po změně místa. Ve skutečnosti však už ani jeden z nás nikdy nezvedne zadek a nikam se nepohrne, což je obzvlášť rafinovaný způsob asimilace." Nakonec jsou v tom rafinovaně asimilovaném světě Billerovy Obyčejné lásky docela aktuálním průvodcem.

Skandál kvůli lásce
Maxim Biller vyvolal skandál silně autobiografickým románem Esra z roku 2003, v němž detailně popsal svou nešťastnou lásku k turecké herečce žijící v Německu a zmínil se i o její matce alkoholičce. Obě Billera a nakladatelství úspěšně zažalovaly, knihu soud v Německu zakázal a dodnes nesmí na pulty. Ženy žádaly i finanční odškodnění v celkové výši 100 tisíc eur, po prvním vyhraném sporu však jejich nárok zamítl Ústavní soud. Za Billera se postavila řada osobností včetně nositelů Nobelovy ceny za literaturu Güntera Grasse a Elfriede Jelinekové.