MF DNES, 16.1.2012
Povídky o lásce k matičce Rusi nemají chybu
Nakladatelství Labyrint vydalo debut Dory Čechovy Nechtěl jsem být Leninem. Je to První letošní velký literární objev.
Nakladatelství Labyrint se čas od času povede objevit spisovatele, kterého by si mělo hýčkat. Tak jak se stalo třeba s Janou Šrámkovou a její prvotinou Hruškadóttir, za kterou získala před třemi lety Ortenovu cenu. Ne že by se z ní stala bestselleristka s desítkami tisíc prodaných výtisků, ale tehdy působila její silná, citlivá a literárně poctivě vystavěná kniha mezi čtenáři i kritiky jako štůček sametu mezi balíky pytloviny. Labyrint teď právě vydává podobný literární balzám: namíchala ho Dora Čechova a jmenuje se Nechtěl jsem být Leninem. Jedenáct povídek editovala právě Jana Šrámková.
Čechova debutuje na prahu čtyřicítky a je to znát, její psaní se vyzrálé, dospělé, každá věta je domem pevně ukotveným v základech, každé slovo pečlivě otesaným kamenem. A i když se jednotlivé povídky od sebe liší, všechny se točí kolem ruské duše. Snoubí se v nich její otevřenost i lpění na carských i bolševických tradicích, touha po svobodě i neustálá závislost na despotických vůdcích.
Mezi carem a Stalinem
Už úvodní příběh odehrávající se na cestě ve vlaku z Moskvy do Prahy a zase zpátky dokáže čtenáře vtáhnout během pár vět do kodrcání vlaku, který může být paralelou k opakujícím se lidským životním chybám i příležitostem tušeným na obzoru.
Kniha se jmenuje podle povídky Nechtěl jsem být Leninem, která vypráví o imitátorovi Lenina, o oživlé soše, v níž se skrývá muž s velkými tužbami, kterému však strnulá každodennost nedovolí si je vyplnit. A tak tráví život mezi carem Mikulášem a Stalinem a svoji cenu odvíjí od drobných, které mu japonští turisté i ruští venkované hází do klobouku. „Vesničané jezdí do Moskvy jako muslimové do Mekky. Alespoň jednou v životě touží vidět Kreml a mauzoleum s nabalzamovanými ostatky bolševického vůdce Vladimíra Iljiče Uljanova, chtějí se poklonit hrobům státníků u Kremelské zdi, postát u ní a zaplakat nad ztracenou minulostí,“ píše Čechova.
Právě ona ztracená minulost jako by ležela na hrdinech jejích příběhů jako dusivá deka, jako kolektivní vina, kterou nerozpustí ani tržní hospodářství, ani ten nejmodernější mobilní telefon. Matky svobodných dětí totiž neustále telefonují ze staré pošty a staré květované šátky si ukládají do truhly jako před padesáti lety.
Mražené pelmeně
A někdy se, jako v povídce Bílý snajpr, nedokážou pout vlastenectví a lásky k matičce Rusi, která je silnější než jakákoli jiná láska, zbavit ani lidé, kteří dospěli už v relativně svobodných poměrech. Nebo jim jejich svoboda nemůže být odpuštěna, tak jako v povídce Na dače nedokážou rodiče odpustit své dceři, že odešla do Ameriky. Neopustila jen je, opustila svoji vlast a její minulost.
Hrdinové Dory Čechovy si nedovolují snít příliš vzletně. Touží po vlastním bytě, po soukromí v otlučeném vagonu, po směšném bohatství mražených pelmeňů a nakládaných bílých hřibů. Ale také po lásce, byť na pár vteřin, která dá jejich životům smysl a udělá další desetileté či padesátileté plahočení snesitelnějším. Možná jsou ostýchaví a zpátečničtí, možná však jen uvážliví a skromní.
Povídkový soubor Nechtěl jsem být Leninem je prvním velkým letošním literárním zjevem. A je jen škoda, že Ortenova cena udělená před lety editorce nemůže kvůli věkovému omezení letos připadnout jeho autorce.
Klára Kubíčková
redaktorka MF DNES
Recenze: kniha 90%
